Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/58

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
59


mluvil hbitě, jako když bičem mrská, neměl se nač vymlouvati. A věru, v první třídě humanitní, v poesii, značně lépe to chodilo nežli jindy, tak že mladý choralista tím povzbuzen napjal jmenovitě v poslední čas toho roku všechny své síly, aby se dostal k žádoucí metě.

Snažil se o to také k vůli převorovi, zvláště pak k vůli pateru Matiáši, jemuž chtěl způsobiti radost. Věděltě, že starý bibliothekář školní vyznamenání vysoko cení, a že by juž také proto měl z toho veliké potěšení, an pokládal Františka za svého chráněnce a vychovance.

Pro tuto horlivou práci mladý Věk ochabl také v tajném přistavovaní žebříčku ke dvířkám řetízkem zavřeným a všechen čas a všechnu píli věnoval knihám školním.

A tak nastal konečně den, kdy mělo se rozhodnouti, jsou-li podstatny jeho dobré naděje ve znamenitý výsledek. Jist si jím nebyl, ale doufal a naději svou i před paterem Matiášem naznačil, ač jen skromně a schválně s větší nejistotou. Svátečně vystrojen, provázen požehnáním starého bibliothekáře, u něhož se zastavil, nežli odešel, odebral se do gymnasia k piaristům. Po slavných službách božích zavedli je do největší školní síně, jež všecku svou tvářnost změnila. Juž na chodbě poblíže dveří zelením ověnčených bylo něco zvláštního, co se tu jen jednou do roka zjevovalo: dva vlaské bubny, u nich otylý bubeník a trubači s troubami, stojící zatím v okenním výklenku.

František shlednuv bubny a trouby pomyslil si: „Letos-li?“ Z veliké síně školní lavice zmizely; jen stranou podia u zdi stály tři lavice, čestná škamna. Zrovna proti podiu a jeho kathedře kobercem zastřené vypínala se „rostra“, řečniště červeným suknem potažené.