Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/57

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
58


bývání není; časové sami k terminu věčnosti ustavičně nás podávají. Čím jsem se prohřešil dnes, Pane Bože můj, uveď to, prosím, v zapomenutí věčné, ať to mně ani tobě na věky na paměť nepřichází. A když večer života mého přijde, zamlouvám sobě, Pane Bože můj, u tebe skrýši, v níž bych až do veselého z mrtvých vstání bezpečně odpočinouti mohl. A potom v slávu přijmeš mne.“

Ruka držící knihu poklesla do klínu. Hluboký povzdech zachvěl se bezděky na rtech mladého studenta. Pohnutí zračilo se mu u vyjasněné tváři i v očích hledících před se zahradou, stopenou v kráse a v poslední záři letního podvečera.

Jinoch doříkal Komenského večerní modlitbu, modlil se však nevěda ještě. Duch jeho unesen zbožným nadšením cítil slast pravé, vroucí modlitby. Ještě nikdy snad se tak nemodlil ani za slavného hlaholení zvonů, ani pod nádhernou klenbou chrámovou, k níž se nesly kotouče vonného dýmu a vířily proudy lahodných tónů, jako toho krásného podvečera ve stínu starého stromu pod širými, božími nebesy…


VII.
Praemio donatus.

Čas se nachyloval ke žním. Také mladý Věk se na ně chystal. Pozdě usínal, záhy vstával, světnicí choralistskou nebo klášterní zahradou přecházel anebo pod ořechem sedával a vždycky s knihou v ruce. Pracoval usilovně k tomu, aby jeho školní žeň letos byla nejbohatší. Dosud odbýval všechny třídy gramatikální sice slušně, ale beze zvláštního vyznamenání. Největší vinu v tom němčině dával. Nyní, když v tom jazyce