Čechům pro nedopatření jazyková a pro náboženství každé chvilky vjel do vlasů se svým „Du Raker-Šlovake“.
Za něj měli znamenitou náhradu, stařičkého, bělovlasého professora, také piaristu. Byl vlídný na ně, ano až příliš shovívavý; ten jich pro němčinu nebil ani netrestal, jsa sám z rodiny pouze české a z těch časů, kdy se jen latinsky studovalo, znamenitý latiník, ale špatný Němec. Však nejednou sám v tom jazyku klopýtl a nejednou se ocitl v nesnázích, když najednou seznal, že nemá ve své zásobě toho nebo onoho významu. Ale on se pro to nestyděl, a studenti se s ním vždycky rádi zasmáli, když si vypomohl svou mateřštinou.
František poprvé nějak udiveně oči vyvaloval, když starý Dlouhoveský pojednou v řeči uváznuv, počal pak patheticky vykládati: „Jenes Instrument, mit welchem man die glühende Kohle scharrt —“
Zamlčel se; studenti se pošťuchovali, usmívali.
„Jenes Instrument, mit welchem man —“ Pomlka a po té najednou vesele po česku: „Eh, vždyť to víte, je to hřeblo —“
A veselý hlahol byl starému professorovi odpovědí, že mu dobře porozuměli.
Více nežli školní knihy těšily mladého choralistu ony, jež mu půjčoval pater Matiáš. Jak nyní František dospíval, brával ho častěji s sebou do bibliothéky. Každá taková návštěva byla studentíkovi pravým svátkem. Mezi těmi poklady patera Matiáše byl by vydržel třeba celé dni. Ochotně mu posluhoval, vykázané knihy nebo atlanty přenášel, oprašoval, jako veverka po žebříčku lezl a s vyšších oddělení svazky snášel nebo tam přerovnával. Jindy, když pater Matiáš se zabral do studia, Frantík jako duch kolem přecházel, přehlížeje sobě hřbety knih nebo stanuv pro-
