hlížel si malbu na stropě. Někdy pater Matiáš také něco pro něj zajímavého vytáhl, a tu studentík usednuv někde v koutku zabral se do knihy.
Vždycky se mu tolik líbilo v bibliothéce. Bylo tu takové hluboké, posvátné ticho jako v kostele, ani hlásek sem nepronikl; všecka ta prostora plna knih úctu budila a krásnou Františkovi připadala, když sem pronikly paprsky sluneční a v nich se vyjasnila na stropě malba živých barev.
Než jako v ráji rostl strom ovoce zapověděného, tak i klášterská bibliothéka měla své místečko, před kterým pater Matiáš studentíka nejednou varoval, a studentík zase nepozorován nejednou zvědavě zraky své obracel k tomu místu na konci bibliothéky, kdež příhrada měla dvířka a řetízek s kladkou i nápis navrchu: „Libri prohibiti.“
Libri prohibiti — knihy zapověděné! Kolikráte se studentíkovy oči po tom nápisu obrátily, kolikráte si pomyslil, jaké to asi jsou ty knihy zapověděné a co v nich? Jsou-li snad takové, jako u nich doma brali tajným nekatolíkům a jako také starému Žalmanovi?
Z počátku si po tom zapověděném ovoci netroufal ani se otázati; když tak posléze učinil, zabručel pater Matiáš, aby si všímal jiných věcí, tam že je samý jed pro něj, však že má dost jiného co čísti. A věru měl, nebo bibliothekář k němu nebyl nikterak skoupým, půjčuje mu jednu knihu za druhou. Četl je a zrovna hltal, na podzim a v zimě v jizbě nebo u patera Matiáše, na jaře a v létě nejvíce v klášterské zahradě. Co druzi choralisté šli za svou zábavou nebo na procházku, Frantík seděl v odlehlém koutku zahradním na kamenné lavičce pod starým ořechem nebo ležel na travníku pod bezovým hustým keřem a četl, a četl, jsa ze světa, na nic nedbaje. Tam také
