Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/50

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
51


do Prahy. Jak se to nyní jinak jelo nežli v létě na prázdniny! Studentík nic nedočkavě, dychtivě před se nehleděl, nic nevyhlížel. Hale se do svého studentského pláště, schoulil se na přídě vozu do sena a slámy.

„Ku Praze je cesta dlouhá,
nic se nestejská —“

Ten první verš si mohl František zazpívati, nikoliv však druhý. Stýskalo se mu dost, zvláště když kolem bylo tak smutno. Pole zoraná, osetá, strniska, pusté ouhory, vybledlá luka, a studený vítr profukoval vůz, až se jeho plachta třásla. A nade vším zatažené nebe plno temnošedých mraků. František vracel se v myšlénkách ustavičně k domovu. Na všechny vzpomínal; na matku ovšem nejvíce. I starý Žalman mu na mysl připadl. Frantík s ním po celé prázdniny ani slova nepromluvil. Sotva že ho zahledl. Šel několikráte kolem jeho oken a schválně, také na tarasu nad potokem čekával, vyjde-li „bubák Perlinčan“ na zahrádku nebo pro vodu. Dvakráte ho dočekal; staroch však sotva na jeho pozdravení odpověděv ihned chvátal do stavení. Zlobil se a nechtěl se smířiti.

Tak jel mladý Věk po druhé do Prahy, jejíž věže zahledl zase za pozdního neveselého odpoledne v lehké, podzimní mlze.

Růžička ho vesele ve fortně vítal, šilhaje po škatuli a bedně, z níž se mu také dostalo a tolik, že se mu zase uši až hýbaly, jak s chutí a statečně drtil ve svých širokých ústech horácké koláče se sladkou moučkou. Pater Matiáš měl z choralisty patrnou radost a vítal ho tuze rád. Vše pak chodilo obyčejným během. Jen ve škole byl rozdíl a že měl malý student mnoho práce a zápasu s němčinou. Než proto ho těšilo, že neměli juž onoho piaristy, jenž pouhým