vážných i nevážných, které však chlapci všechny byly důležity. Na večer, když s matkou osaměl, zeptal se také na starého Žalmana.
„Je pořád stejný, ještě divnější,“ odvětila matka. „Takový pavouk. Nikam nevyleze a zlobí se na lidi —“
„Na nás pořád stejně?“
„Pořád.“
Frantíkovi nastaly nyní blažené časy. Matka o něj pečovala, zvláště když zvěděla, jak byl těžce nemocen. Oko její ihned, jak se navrátil, postřehlo, že chlapec je nějak přepadlý. Jak po té trnula, když zaslechla, co se mu přihodilo, a jak si ho po té hleděla, aby sesílil. A on sílil i tím opatrováním, ještě více však vzduchem rodné krajiny i veškerou její radostí, oním tichým štěstím mladého srdce v kruhu rodiny, přátel a známých, na něž pak šediny tak rády a často vzpomínají.
Často býval ve škole u kmotra, kdež Frantíka jenom to zlobilo, že vyzáblý Damián Peliňka s dlouhým nosem a copem po každé na něj mluvil německy; a tu s kmotrem hrával nebo cvičil nějaké solo na neděli nebo na svátek. Regenschori chtěl svého kmotřence a vychovance, z jehož pokroku zvláště ve zpěvu měl nemalou radost, jak náleží užiti a jím se pochlubiti.
Tak doba prázdnin mile a rychle míjela, až pak bylo všechno obilí z polí doma, až pak počal váti studený vítr se strnišť. Stromy víc a více žloutly, a tichý smutek jeseně ukládal se krajinou i v srdce mladého studenta, jenž teskně počítal dni, jak chvatně ubíhají a že se valem blíží ten poslední…
A přišel. Nastalo zase smutné loučení, a zase vstoupil František na archu starého Šulce, na které provázen žehnáním všech, zvláště matčiným, vydal se
