míře do hospody ke starému Šulcovi. Ochotně slíbil ve fortně Růžičkovi, že si na něj vzpomene, až bude míti něco dobrého od mouky a že mu také přiveze koláče takové horácké, dobré, se sladkou moučkou.
A jak pak teprve hochovi bylo, když seděl na Šulcově silničném korábu nákladném, na těžkém voze, na němž bylo zboží uměle vysoko narovnáno a jenž tak příjemně rachotil a klapal! Alespoň se Františkovi zdálo. Jak se hochovi sedícímu v předu na otepi sena uvolnilo, když vyjeli z Pražského hluku a ruchu, když zahledl širou, volnou krajinu pod širými, volnými nebesy, k nimž se skřivánek vznášel jásaje. V polích už kladli obilí, jiné dozrávajíc vlnilo se v lahodném vánku, všude ruch a život!
Tady juž žně, u nich teprve budou; tak chlapec vzpomínal a se těšil. Ale jak nejprvé na archu Šulcovu s radostí vylezl, a jak ho jízda z počátku těšila, tak pak začal býti netrpělivým. Cesty málo ubývalo, vůz se jen zvolna silnicí kolébal, Šulc často koně přikrmoval, na hospodách dlouho odpočíval.
Kdeže juž byla mysl mladého choralisty, kolikráte se juž vrátil v duchu z domova, aby tam co nejdříve zase zaletěl! A pak se tam ocitl opravdu, skutečně. Z daleka juž vyhlížel rodnou krajinu, město; pak už před ním, nemoha se dočekati, vyskočil a domů chvátal. Jak se všichni kolem něho shrnuli, jak ho radostně vítali, prohlíželi a se ho vyptávali, jeden přes druhého! Ale to ho nejvíce dojalo, když matka ho do náručí sevřela a když zahledl v jejích očích radostné slzy. A v tom už kmotr regenschori a učitel se přihrnul a ten zase hned o muzice, o pozaunéři Strádeckém, o kostelním zpěvu — Frantík nevěděl, komu dříve odpověděti a sám měl také tolik otázek o kamarádech, o starém psu cikánovi, kterého neviděl, o šedém kocourovi, a divných a jiných věcech
