Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/47

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
48


nějak divně. Než přešlo ho, když starý kněz přistoupil k němu s vlídnou, usměvavou tváří, když ho po vlasech pohladil a děkoval mu řka, že byl od Pána Boha vyslán.

Od těch dob byl bibliothekář všechen proměněn. K Františkovi se měl jako otec, bral ho s sebou do zahrady, zval ho k sobě do pokoje, krmil ho cukrovinkami a drahým ovocem, ukazoval mu knížky a obrazy, neboť seznal, že tyto věci chlapce těší nade vše. A tu sám pak vyplnil tajné přání chlapcovo, že ho pozval do bibliothéky. I prováděl ho jí, bylo juž samý konec školního roku, ukazoval mu vše a vysvětloval, maje radost z chlapcova úžasu i živého zájmu pro jeho poklady. František byl jako v Jiříkově vidění. Jak se pak zaradoval, když mu pater Matiáš slíbil, že ho sem častěji pustí, a až bude větší a rozumnější, že bude tu moci s ním studovati.

Za několik dní po té školy zavřeny; šťastnou náhodou přijel také do Prahy Šulc a s ním se mohl malý student odebrati domů. V kláštere mu dovolili, přihlížejíce k nemoci, kterou nedávno přestál. Také dosti vydala u převora přímluva patera Matiáše. Mladý Věk té noci před odjezdem mnoho nespal. Ještě nikdy se tak záhy neprobudil jako toho jitra. Bylo ještě šero, v klášteře dosud všichni spali. Malý choralista si juž včera uzlíček na cestu připravil, nyní jej na novo převazoval a rovnal.

A jak byl roztržitý, když odcházeje s Pánem Bohem dával. Samou radostí přál pateru bibliothekáři „šťastných a veselých svátků“. Mrzutý jindy strážce bibliothéky se jen usmál a pravil: „Pro tebe to budou svátky. Já juž mám po nich. Jen jich hodně užij!“ —

Tváře se hošíkovi samým spěchem i pohnutím rděly a oči zářily, když se bral s uzlíkem z kláštera,