Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/44

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
45


vyhánějí, viděl také hned rozhněvaného, přísného otce — a juž vykročil.

Bylo po přemýšlení a váhání.

Požehnav se křížem dal se chodbou, otevřel tiše dvéře té domácí, staré kaple, a juž ho obklopila čirá tma. Bylo tam nějak vlhko, vzduch zadušený, nepříjemný. Mladý choralista pustil se do černé tmy, šoural se, nohou vždy půdu ohledávaje, jako by měl přijíti ku propasti, rukou tápaje a polonahlas, chvatně se modle. — Najednou ucítil studený kámen. Byl u zdi. Ruku měl vzhůru hledaje kliku u dveří, ke kterým, jak myslil, že zrovna mířil. A to ohmatal nějaký výstupek zdi, a nyní hle, toť dřevo. — Ale ne dvéře — prkno nějaké. A v tom, jak se ho po tmě, nevěda chytil, povolilo, převážilo se a rachotíc spadlo. S ním však také skulilo se něco těžkého zrovna k jeho nohám.

Frantík leknutím upustil škatuli. Ale v tom už se mu také mihlo, že jí tu nesmí nechati, že kdyby ráno někdo sem přišel a našel památky z ní! Vše by se vyzradilo. Sotva to pomyslil, už se sehnul, aby po tmě škatuli sebral i koláče. Však slyš! Děsný zvuk! Něco zastenalo, strašlivě, až mu tělem projelo. Jak klečel, chtěl vyskočiti, ale v tom náhle ucítil na hrdle studenou, ledovou ruku. Hrůza ho pojala, div že neomdlel. — Vykřikl ve smrtelné své úzkosti, vytrhl se té ledové ruce a nedbaje stenání a chrčení, vyskočil jako štvaný a nedbaje tmy hnal se pryč. Jak se dostal ven, jak dvéře našel, to nevěděl, ani kudy to letěl…

Pojednou ozval se tichou nocí umlklým, ve spánek ponořeným klášterem zvonek. Byl to ten, jenž dával znamení k obědu. Ale nyní, skoro o půl noci! A jak zvonil! Někdo zrovna šíleně tahal za řemen, zvon ječel jako na poplach. Pak rázem umlkl.

Al. Jirásek: Sebrané spisy. II. 5