a klopýtati a že v pozadí na konci zahledli nějaké dvéře.
Opodál nich se Růžička zastavil a dožvykuje rychleji koláč, který si ještě vytáhl, nežli chlapec škatuli na rychlo a jen ledabylo přiklopil, pravil tlumeným hlasem:
„Jdi tudyhle, těmi dveřmi, jsou otevřeny. Je to stará domácí kaple. Tou projdeš, přijdeš ke druhým dveřím, jimi ven, za dveřmi jsou schody, těmi vzhůru, a juž pak uvidíš světlo. Za tím jdi a přijdeš na hořejší chodbu, a pak už trefíš, a nikdo se nic nedoví. Ale jen tiše —“
„Kdybyste mne, prosím vás, alespoň tou kaplí provedl. Bude tam tma —“
„Co ti napadá — Jen jdi, však trefíš. Já musím do fortny. Jak pak, kdyby někdo zaklepal! A proč se touláš tak dlouho; jen jdi a neboj se —“
A juž chvátal pryč a záhy zmizel v temnu chodby. František stál za chvilku rozvažuje. Té domácí kaple očitě neznal, nikdy v ní nebyl, jen o ní kdysi slyšel. V těchto dolejších končinách klášterních nebyl tak doma jako nahoře. A v tom mu připadlo, že tady dole je někde umrlčí komora, že sem dávají mrtvé mnichy, nežli je pochovají. A juž se mu mihl pater Matiáš. Teď teprve chlapci živěji přišlo na mysl, co odpoledne jen na půl ucha slyšel. Kdyby tak tady někde —! Lekl se. Bál se ho za živa a nyní v tu noční chvíli v hrobovém tom tichu, v opuštěné chodbě halící se v šero, jímž se jen slabý zákmit světla třásl, připadl chlapci pater bibliothékář, jelikož mrtvý, tím hroznější. Než co činiti?
Chtěl uteci k Růžičkovi, aby ho nechal u sebe přes noc. Ale to by on neudělal. A co by bylo, až by pater regenschori ráno přišel do dormitáře a neshledal všech? Frantík už viděl, jak ho z kláštera
