Ale klášter byl už vzhůru. Dvéře všech cellí se otevíraly, mniši, každý se světlem, ven vybíhali přesvědčit se, co se děje. A tam hle, na hořejší chodbě u zdi pod řemenem, jímž se tahalo za polední zvonec, skleslý nějaký hoch. Pro Bůh, to tě ten čiperný choralista se stříbrným hláskem. Ustrojený, v kloboučku na hlavě a nějakou škatuli drží. Jako náměsíčník nebo šílený! Jak je na smrt bled, jak vytřeštěně hledí!
Mnichu, jenž k němu první přichvátal, neodpověděl, nemohl. Ani druhému, ani třetímu, ani samému převorovi. Hoch byl bez sebe, jistě hrůzou, vyjevený a jen dolů ukazoval, po schodech vedoucích do „domácí kaple“.
Jak dolů sešli se světly, mniši sami se lekli, strnuli. Bratra jejich, patera bibliothekáře, nebylo na prkně. Prkno leželo na zemi, vedle pak na schůdku on, nebožtík, s otevřenými ústy, vzduch lapaje, očí zkalených, na smrt ještě bledý, čela potem zkropeného!
Byl to pak shon! Růžička letěl pro lékaře, kterého nejprve zavedli k pateru Matiáši, zase už v celle, v posteli ležícímu. Odtud musil lékař k loži mladého choralisty, jenž tu ležel za mrtvého.
„Pan pater bibliothekář vstal z mrtvých a bohdá se uzdraví —“ pravil lékař převorovi odcházeje. „Jeho štěstí bylo, že ho ten klučina shodil s prkna, ale ten to třeba smrtí zaplatí.“
„Nedej Pán Bůh! Je to nadaný hošík a byla by ho věčná škoda,“ pravil převor a nařídil pak, aby malý Věk byl co nejpečlivěji ošetřován.