Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/38

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
39


Nerozuměli tomu, ale cítili, že učitel, čili jak piaristovi říkali, pan professor, chtěl je ponížiti a potupiti. Však se o to také před hodinou kolikráte seprali, když se těch několik hochů německých ve škole jalo se je tupiti tím Rakeršlovákem. Tenkráte si Frantík kolikráte vzpomněl na kmotra učitele, jak mluvil o němčině, a jak by se byl pro ni málem s otcem chytl.

Životu klášternímu ovšem během času přivykal, musil. Juž se skoro všude vyznal, proběhal všechny chodby a chodbičky i schody, a nic se nelekal velikých olejových obrazů, po stěnách visících a valně už zašlých a zčernalých. Nejčastěji se ohlížel po vysokých dveřích, za nimiž že je bibliothéka, zvěděl od kamarádů. Slyšel také, co tam je knih, jak vysoko jsou v regálech narovnány, až do stropu, a jaké krásné.

Proto by se byl tam tuze rád podíval, než touha jeho nesplněna. Do bibliothéky choditi neměli nikterak dovoleno. Však zůstávala skoro napořád zavřena. —

Strážce její, starý pater Matiáš, ji hlídal jako poklad ostražitě a bedlivě; aby ho poprosili, aby je tam nechal se podívati, na to nesměli ani pomysliti. Byltě pater bibliothékář muž nepřístupný, pořád jako zamyšlený, a mrzutě odbyl každého, kdo ho z práce nebo z myšlének vytrhl.

V bibliothéce skoro ustavičně meškal. Kdykoliv tam však vstoupil, ihned za sebou zavřel. Jen jednou to opomenul učiniti, a toho užil František, aby ukojil dávné toužebné své přání. Vklouzlť, jda náhodou kolem, pootevřenými dveřmi jako myška do bibliothéky. Ale juž stanul všecken užaslý, ohromen. Něco takového jaktěživ neviděl. Před sebou viděl ne světnici, ale sál velmi vysokého stropu a na stropě tom krásné