malování divných figur a andělů i zlacené a bělostné ozdoby štukové. Kolem pak dokola při stěnách byly regály a skříně plny, plničky knih, velkých, malých, hrubých, tenkých, a také prostředkem sálu stojany knihami naplněné. A na těch stojanech a skříních různé sochy a zeměkoule, a na stolcích rozložené obrazy a mapy — —
Hochovi od malička už knih žádostivému dech se zatajil a v posvátné úctě jako v kostele rozhlížel se tichou odlehlou svatyní duševní práce. Sluneční paprsky pronikaly vysokým oknem, ozařujíce hřbety knih, různými barvami i zlacením zdobené.
V tom jasu však a v záři zjevil se z nenadání černý stín; to tam bylo vytržení chlapcovo, jak před ním náhle stanul pater Matiáš, jenž se na něj tak obroukl, že chlapcovi nohy leknutím jako by zdřevěněly. Ale pak se tak otočil, že mžikem byl venku na chodbě. Slyšel ještě, jak bibliothékář přirazil dvéře; ale polekaný choralista nezastavil se, až u dveří své světnice.
Od té doby měl ještě větší strach z patera Matiáše a vyhýbal se mu juž na dva hony; na bibliothéku však nemohl zapomenouti. —
Lépe vycházel s Růžičkou vrátným. Choralisté měli určité hodiny a dny, kdy si směli z kláštera vyjíti pro svou zábavu. Ale Růžička nebyl neúprosný. To jest neúprosný byl, když někdo jenom slovy prosil; když mu však něco přinesl k snědku, tu hned vyslyšel, fortnu otevřel a pustil a pěkně všechno zatajil. Byltě takový jedlík, a za najedení, zvláště bylo-li něco moučného, přimhouřil třebas obě oči.
O tom se František dověděl od kamarádů a užil toho také. Aby mohl i mimo čas do města, utrhl si od úst, podstrčil Růžičkovi a ve příhodnou chvíli vyletěl z kláštera. Ne pro nicotnou toulku nebo pro
