kromě něho, meškali tu juž delší dobu a vyznali se v klášteře, jak náleží. Co do zpěvu žádný se Františkovi nevyrovnal, co do cviku je pak záhy dohonil. Měltě z domova od kmotříčka znamenitý základ, a pater regenschori si dal na malém zpěváčkovi, jehož nadání záhy poznal a si ho oblíbil, jak se patří záležeti. —
Cvičení zpěvného bylo dosti, za to pak v kostele zpěv šel výborně. Kromě toho zpívání měli mladí choralisté ještě tu povinnost, že velebným pánům přisluhovali při obědě a při večeři. Jinak byli posíláni do škol. Všichni chodili do latinských, jen František musil první rok ještě do hlavní školy.
A to bylo to nejhorší, to byl tvrdý oříšek, při čemž zažil podobných dojmů jako doma, když chodíval na německý privát. Z toho, co mu Damian Peliňka za těch teskných a trudných hodin vykládal, mnoho neodnesl, a tak to bylo kruté učení ve škole, kde bylo juž všecko po německu a sám učitel také Němec. Byl to mladý piarista, jenž rákosky z ruky neodložil a ustavičně jí poflakoval, po případě náležitě přitužuje a sole.
Časem také vjel chlapcům do vlasů, a František si dobře zapamatoval, jak těm, kteří pouzí Čechové byli, při tom vlasů krákání zuby zatínaje zlostně říkával: „Du Raker-Šlowake!“ To bylo obyčejně, když ubožáci neuměli náboženství po německu. Paměť jejich nemohla nikdy svládnouti třeba několik stránek katechismu, z nichž jenom sem tam nějakému slovu rozuměli. Jaké to bylo trápení, nežli se naučili tomu z paměti, kolikráte František div že neplakal nad německou knížkou, omrzelostí, nechutí i strachem před zítřejší hodinou, kdy měl odříkávati ty věci jako když bičem mrská, kdy mu hrozily klofce i rákoska, i to protivné „Raker-Šlowake“.
