ze školy, v níž zažil tolik radostných a trapných chvilek. Tou dobou Damiana Peliňky, mládence s dlouhým, tenkým nosem a dlouhým copem, nebylo právě doma.
Zatím u Věků naložili Františkovu truhlici se vší jeho výbavou na vůz starého Šulce. A nyní nastalo to pravé, nejsmutnější loučení, když starý Šulc udělav bičem tři kříže před koňmi zatrhl řemennou opratí.
Oříšek, jeho psík useknutého ohonu, jal se prudko štěkati, an s předku těžkého vozu skočil na voj, s voje na koně a s jednoho na druhého přeskakuje, pobíhal jim po hřbetě jako po lavici.
Starého Šulce vysoká archa juž rachotila, malované síto a veliká lucerna po straně se rozhoupaly, juž povoz vyjel z náměstí, a u Věkových ještě se loučili. A nebýti přísného napomenutí kupcova, bylo by ještě déle trvalo.
Věková synka, jenž pro slzy na cestu neviděl, sama také plačíc až ke bráně vyprovodila. Za bránu kus šel kmotříček regenschori, a ten Františkovi znovu důtklivě připomínal, aby houslí nenechával, ale pilně se učil a na jiné nástroje také, v Praze že je dost příležitosti, a také aby nezapomněl, kdyby tak na nějaké noty přišel, které by byly třeba pro něj, jako pro kantora, aby mu je opatřil nebo opsal, a ať se ve všem řídí radou Strádeckého, to že je znamenitý muzikant.
Pak už jen otec zůstal a ten jel s chlapcem až do Prahy. V tom Věková nepolevila. Chtěltě kupec synka svého odevzdati starému Šulcovi, který znal Prahu jako své město, aby ho do kláštera zavedl. Než naléhání manželčinu Věk povolil a jel také, maje na hlavě nedělní třírohý klobouk a přes tmavozelený kabát límcový plášť.
Za městem došli Šulcova povozu. Do Prahy jeli kolik dní, a František byl už jako polámán, když ve
