Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/34

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
35


bráně slezl s vozu. A tu nastalo divení. Viděl ve bráně vojáky, kteří je zastavili; když je propustili, otevřel se chlapci za branou nový svět. Vjeli do hlučných, živých ulic, v nichž se lidmi a povozy jen hemžilo, vjeli pak do nádvoří veliké hospody, kde všecko hlučelo, křičelo, na sebe volalo, kde na špinavém nádvoří, nad nímž kolem do kola pavlače se vznášely, stálo mnoho vysokých těžkých vozů pod plachtami i bez nich. Starý Šulc řídil svou archu, jež nebyla z nejmenších, tak jistě a obratně a vjel do té spousty, jako by tu sám byl. A všude ho vítali, podomek, sám hospodský a jiní; kam se podíval, všude samí známí. Tenkráte byli formani vzácní, tenkráte byl jejich zlatý věk.

Všechna ta vřava, všechen ten hluk a ruch Františka zrovna omamovaly, tak že za těch prvních chvil i na domov zapomněl, ke kterému v myšlénkách ubíhal po všechnu sem cestu. Ráno se musil obléci do svátečních šatův, otec se také vystrojil, a zamířili nejprve ke Strádeckému, bratranci kmotříčkovu, znamenitému pozaunéři. Ten je zavedl do kláštera benediktinského na Starém Městě.[1]

U fortny zahledl František nejprve vrátného, jenž trochu šilhal a měl veliká ústa. Hoch byl jako kuřátko. Všecko dojímalo, omamovalo jeho mysl, tam ve městě hluk a rej, tu hluboké klášterní ticho, vysoká, nevídaná stavba, množství dveří, ochoz, šeré, jako nekonečné chodby, začernalé na nich velké obrazy svatých mučedníků vyhublých tváří, nahých, zmučených těl i bradatých mučitelů jejich v divných turbanech a korunách, v červených rouchách, výrazu ukrutného.

Kolem chodbou mihl se tu tam nějaký mnich, před nímž otec i Strádecký, majíce smeknuto jako


  1. Při nynějším ruském kostele.