Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/32

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována
33


Poohledl se, ale juž se opět obrátil, sbíraje chvatně přízi.

„Já jedu zítra do Prahy, Žalmane, na dobro —“ ozvalo se opět s tarasu. Staroch se na ta slova přece ohledl, z krátka pak zvolal: „Buď s Pánem Bohem“ — a juž pospíchal s přízí do stavení.

Tak rozloučil se nejmladší Věk se sousedem, u něhož strávil tolik pěkných chvil a jehož hněv tak dlouho hnětl.

Poslední večer v rodině minul. Hoch ulehl na lože, usnul, ale probudil se. Starost mu nedala spáti. A jak tak chvíli bdě ležel, zaslechl, že někdo vstává a že jde tichým krokem k jeho posteli. Byla to maminka. Zamhouřil očí. Cítil, že se k němu sklání, cítil, že hladí z lehka jeho vlasy, dělá mu křížek na čelo a juž je políbivši, tiše zase odchází. Bylo mu v ten okamžik milo; blažiloť ho, že ho matka má tak ráda. V tom také zas usnul. Procitnul však záhy a jak pomyslil, že dnes, už dnes — tu se velice zkormoutil. Pak přirachotil veliký formanský vůz; při něm u velikých, těžkých koní, jejichž chomouty byly ozdobeny mosaznými kotouči červeným suknem podšitými a jezevčí koží, stál starý Šulc, v modré formanské košili bíle vyšívané, v černých kožených spodkách až po kolena a v modrých punčochách. Střevíce jeho bez přezek byly náramně těžké pro podkůvky a hřeby, jimiž podešve byly vybity.

V tu chvíli byl František ve škole loučit se s kmotřičkou, neboť regenschori meškal u nich, u Věků.

Kmotřička vybírala ve sklenné polici všechny šálky (byli na nich vymalovaní pastýřové a pastýřky) shánějíc v nich kde jaký groš, nebo tam bylo její tajné repositorium, aby dala kmotřenci něco na cestu. Pak ho zulíbala, křížkem požehnala, svěcenou vodou z cínové kropeničky u dveří postříkala, a juž šel plačky