Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/32

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
33


Poohledl se, ale juž se opět obrátil, sbíraje chvatně přízi.

„Já jedu zítra do Prahy, Žalmane, na dobro —“ ozvalo se opět s tarasu. Staroch se na ta slova přece ohledl, z krátka pak zvolal: „Buď s Pánem Bohem“ — a juž pospíchal s přízí do stavení.

Tak rozloučil se nejmladší Věk se sousedem, u něhož strávil tolik pěkných chvil a jehož hněv tak dlouho hnětl.

Poslední večer v rodině minul. Hoch ulehl na lože, usnul, ale probudil se. Starost mu nedala spáti. A jak tak chvíli bdě ležel, zaslechl, že někdo vstává a že jde tichým krokem k jeho posteli. Byla to maminka. Zamhouřil očí. Cítil, že se k němu sklání, cítil, že hladí z lehka jeho vlasy, dělá mu křížek na čelo a juž je políbivši, tiše zase odchází. Bylo mu v ten okamžik milo; blažiloť ho, že ho matka má tak ráda. V tom také zas usnul. Procitnul však záhy a jak pomyslil, že dnes, už dnes — tu se velice zkormoutil. Pak přirachotil veliký formanský vůz; při něm u velikých, těžkých koní, jejichž chomouty byly ozdobeny mosaznými kotouči červeným suknem podšitými a jezevčí koží, stál starý Šulc, v modré formanské košili bíle vyšívané, v černých kožených spodkách až po kolena a v modrých punčochách. Střevíce jeho bez přezek byly náramně těžké pro podkůvky a hřeby, jimiž podešve byly vybity.

V tu chvíli byl František ve škole loučit se s kmotřičkou, neboť regenschori meškal u nich, u Věků.

Kmotřička vybírala ve sklenné polici všechny šálky (byli na nich vymalovaní pastýřové a pastýřky) shánějíc v nich kde jaký groš, nebo tam bylo její tajné repositorium, aby dala kmotřenci něco na cestu. Pak ho zulíbala, křížkem požehnala, svěcenou vodou z cínové kropeničky u dveří postříkala, a juž šel plačky