stůl, usmívaje se na Věka i jeho ženu, kteří na něj zvědavě hleděli. Kromě nich tu nebylo nikoho. Děti všechny byly venku, nebo bylo v měsíci srpnu a den překrásný.
„Nesu vám novinu.“ začal regenschori. „Tu to psaní jsem dostal z Prahy, ale vlastně jen pro vás. Chce vám vzíti Frantíka —“
Věková se lekla.
„To je tak,“ pokračoval Havránek, „píše mně bratranec Strádecký, víte-li, znamenitý pozaunista, vím-li o nějakém hochu, dobrém sopranistovi, že by mohl za choralistu k benediktinům. A jak to přečtu, pravím, dobrého sopranistu? O tom nevím, ale o výborném sopranistovi, to bych věděl, a to je Frantík kmotříčkův. Lepšího nedostanou v celých Čechách, no a pro hocha by to také bylo. Štěstí ho samo hledá. Tak jsem šel rovnou cestou sem —“
Věková však, soudě z její ulekané tváře, neměla valné radosti. Věk poklidně čekal, až učitel domluví, a pak se ozval po kupecku:
„Nu, a stálo by to štěstí za to?“
„Bodejť by nestálo! Strava všecka zadarmo a byt i šatstvo, zkrátka, všecko zaopatření zdarma, a František by chodil při tom do latinských škol. Vystuduje, ani groše na něj nevydáte, a nežli se nadějete, bude z něho pan páter —“
„Ale ještě je mlád —“ ozvala se matka, lekajíc se, že by se měla se svým nejmladším tak náhle rozloučiti, že by její mazánek musil v tak útlém věku sám do světa do velkého města. Ale muž jinak uvažoval. Ovšem na to také pomyslil, že je hochovi sotva deset let, že to je na něj mnoho tak záhy do světa: než v hlavě si hned vypočetl, že by ho takto mohl nejlépe a lacino opatřiti, a to rozhodlo. Marné pak byly veškery námitky ženiny. Havránek odcházeje měl
