Tak to chodilo rok co rok, a nic se v domácnosti Věkově a v jejím pořádku neměnilo, leda to, že děti rostly; nejméně František. Ten zůstával pořád hoškem nevelkým a útlým, ač jinak čiperným. Kmotříček si ho nemohl vynachváliti, při čemž vždycky sám dokládal: „Ne, abyste si myslili, že jsem jeho kmotr. Ne, nic mu neslevím. Ale kluk chytrá, muzikant rozený —“
Tím si vlastně František získal nejvíce jeho přízeň, neboť „chori et scholae rector“ mnoho, a snad všecko, dával na zpěv a hudbu. Byltě sám výborný hudebník a před lety prý nebylo nad něj lepšího zpěváka široko daleko.
Františkovi dával zvláštní hodiny ve zpěvu i na housle; to byl chlapcovi jiný privát nežli ten německý! Tu nebylo ani okřikování ani štilcování a za vlasy třepání. Páně kantorova kulatá, začervenalá tvář tupého nosu se jen usmívala, a spokojeně střevícem poklepával a hlavou pokyvoval, až cop po zádech se smýkal, když kmotřenec jeho malý zpíval svým čistým, krásným sopranovým hlasem, nebo když na housle hrál. A toto, ten zpěv totiž a housle, byly chlapcovým, jak se říká, osudem. —
IV.
F. Věk s domovem se rozloučí.
Bylo jednou v neděli odpoledne zrovna po nešporách, když k Věkům přišel na návštěvu regenschori Havránek. Na jeho tváři bylo znáti, že nepřichází jako jindy, ale že nese něco zvláštního. Také opravdu, sotva že usedl a trochu pohovořil, sáhl po jednou do hluboké kapsy svého řebíčkového kabátu a vyňal odtud list. Byl už rozpečetěn. Položil ho před sebe na
| Al. Jirásek: Sebrané spisy. II. | 4 |
