Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/27

From Wikizdroje
Jump to navigation Jump to search
Tato stránka byla zkontrolována
28


nad postelí. — Loupežníci na něj cenili zuby, serežáni a panduři v červených pláštích blýskali očima a měli dlouhé, černé kníry, a chlapec, jakkoliv se bál, nemohl od nich očí odvrátiti. Tak bylo před usnutím, a ve snu se mu pak zjevily třeba na novo.

Jako se těšil na večery, tak se těšil na ráno, nebo bylo roráte a on rád chodil do kostela, snad nejvíce proto, že si tam mohl rozžehnouti pěkný svůj sloupek a že se mu líbily starodávné zpěvy rorátní.

Tak přecházela zima v odlehlém městě na úpatí Orlických hor. — Minulo sv. Mikuláše, tenkráte jinak, hlučněji slaveného nežli nynějších časů, minula „dlouhá noc“ před samými vánocemi, nejveselejší a nejhlučnější přástva, při níž se odbývala i traktace a prováděny všelijaké šprýmy a čtverácké kousky, zvláště od svobodných; nastaly vánoce, tenkráte bez vánočního stromku o štědrém večeru, ale s betlemem na stěně, plné různých obyčejů a divných pověr, na něž nyní juž skoro na dobro zapomenuto.

O ostatcích chodily městem maškary, medvěd z hrachoviny, židé a divné figury se starou harfou a trumarinou; pak nastal půst. Ten všude a zvlášť u Věků přísně zachovávali. Každého pátku a každé středy musila všechna rodina vykonati doma postní pobožnost. Všichni, i děti, klečeli na zemi před obrazy v koutě nade stolem, Věk předříkával a ostatní po něm a s ním se modlili růženec a jiné modlitby, jež Františkovi zdály se někdy tak nekonečnými jako ty německé hodiny. Jen že měly tu výhodu, že ho nikdo za vlasy netřepal nebo přes kotníky ho neklofal, když spaním přemožen počal klímati.

Otec, kleče v čele, toho neviděl a matka měla poshovění s hochem, kterého pak, když otec dokončoval, v čas probudila, aby nebylo na konec ještě ostrého kázání.