pak nikdy nevyšly z paměti, jakož i tak mnohé matčino napomenutí a poučení.
Když nastal advent, těšíval se Frantík na večery, kdy u nich odbývány přástky. Tenkráte se silně předlo i po městech. U Věků bývaly obyčejně v sobotu, kdy vydrhnutou podlahu postlali slámou, aby se hned nezašpinila. Přástevnice přivedla si Františkova sestra, nejstarší ze všech Věkových dětí. Přišli také sousedé, někdy starý Tlaskal, jenž byl samá vojna a samé strašidlo a jenž rád vykládal o pokladech a zlých duchách, jakož i o tom, kdy a kde a jak se mají virgule řezati. Při čemž po každé nadhodil něco o tajemné knížce, již choval jako velké tajemství, a o níž jen tolik prozradil, že se jmenuje „Bič ďábla nebo-li zaklínač“, a že skrze tuto knížku má moc, aby mohl pryč odháněti zlé duchy.
O jiných knížkách byla málo kdy řeč. Nebylo žádných. Kromě modliteb neměli u Věků jiné knihy nežli „Životy svatých, zvláště sv. Jana Nepomuckého“. Tlaskal přinesl také jednou „Pekelný žalář“ s děsnými obrázky pekelných muk, ale Frantík sotva že se na jeden nebo na dva podíval, musil od knížky, jak mu matka nařídila, aby neměl strašných snů nějakých. —
Mnoho se také vypravovalo o vojnách nedávno minulých, o Braniborácích, jak všude i tu hospodařili, o různých dobrodružstvích z těch pohnutých let. Časem také zmínili se o tajných nekatolících a tu po každé si Frantík vzpomněl na Žalmana, co asi dělá sám a sám ten opuštěný staroch. Jako se o přástvách mnoho vypravovalo, tak se také mnoho zpívalo. Večery ty byly Frantíkovi velmi mily, jenže míval tu nehodu, že po takových přástvách špatné usínal.
Všecky ty osoby, o kterých slyšel vypravovati, živě se mu vyhouply před oči, dívaly se na něj stojíce
