Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/25

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
26


za to nejednou ucítil Frantík, jak vedle učitele u stolku stál, a to vždycky celou hodinu, klouby kostnaté jeho pravice, nebo prsty téže pravice, jak vjely mu do vlasů a přebravše je pěkně u kořínků, zatřepaly jimi, až se hlava zatřásla a oči zakalily.

To bývalo, když Frantík zapomněl nějaké německé slovíčko nebo nevěděl si s něčím rady v překladu, nebo nemohl si pamatovati nějakou větu, jíž ostatně zhola nic nerozuměl. Co se tu chlapec napřešlapoval, nemoha se dočekati konce hodiny; kolikráte si pomyslil: „Teď! Teď už musí býti konec!“ a po očku přehledl si světnici školskou, v jejíchž koutech houstly černé stíny, a po oknech mrkl. Za těmi už byla tma, a Peliňka pořád nic. Pořád jen slinil hubené, dlouhé prsty a utíral jimi svíčku, a zase jimi sevřel u kořínků Frantíkovu kštici, cože pořád lelkuje.

Jak po té hoch ze školy vyrazil, jak zimním podvečerem domů uháněl! U maminky se mu uvolnilo. Otec byl v krámě, matka sama při louči chystala večeři. Chodil s ní ven přikládat, nebo tenkráte všude z venčí se zatápělo, díval se na ni, jak strká do nístěje[1] hrnce, zabravši je za ucho obratně vidlicí, opřenou o „vozíček“ na kraji nístěje postavený, aby lépe svládla těžkými hrnci, díval se do praskajících plamenů, vyptával se nebo jí povídal, jak bylo ve škole, postěžoval si, potoužil, a maminka ho zase chlácholila, těšila ho, připomínajíc mu, aby jen před tatínkem nic neříkal. Tu hochovi se uvolnilo a líbilo se mu doma za těch podvečerních chvílí, že začasté ani nepomyslil, aby si vyběhl do sousedství. Za takových chvílí také slýchal ty matčiny starodávné písně, lecjakou zkazku o dědovi, o starých časích, které mu


  1. Pec v kamnech.