Frantík tu půtku také vyslechl; později se přidával víc a více na stranu kmotříčkovu, a to tenkráte, když po vůli otcově chodil na německý „privát“. — V D** na škole, jelikož triviální, učilo se ještě česky, ale po škole mladší učitel, mládenec, vyučoval němčině. Uměl německy, nebo přišel z Prahy ze vzorné školy, semeniska to němčiny mezi tehdejším učitelstvem.
Na ten německý privát staral se František po každé, a kdy odpolední učení docházelo a německá hodina se blížila, to tam bylo všechno veselí čiperného žáčka. Zvláště času zimního mu připadaly ty hodiny nadobyčej smutny. Když všichni, chlapci i děvčata, nebo tenkráte pohromadě se učívali, ze školy odešli, zůstal on sám. Učitel na chvilku odběhl, v školské jizbě bylo po ztichlém hluku ticho ještě nějak hlubší a temnější, smrákalo se, a šerem tím černala se tabule na stojaně a druhá s krasopisným vzorcem na stěně.
Venku se ozývaly veselé hlasy chlapců i děvčat, na sáňkách se vozících. Hlasy ty zněly tak vábně, zrovna Frantíka ven táhly, a nebýti pomyšlení na přísného otce, jistě by nejednou byl uprchl. Ale hoch byl příliš zvyklý přísné otcově kázni a tak zůstal ve škamně skrčený, smutně čekaje, až učitel přijde. A když pak uslyšel jeho kroky, když vstoupil s lojovou planoucí svíčkou v ruce, byl táhlý a hubený, což bylo nejlépe viděti na tenkých lýtkách v černých punčochách, a měl dlouhý, tenký nos a dlouhý cop, a volal Frantíka, tu hoch jako odsouzenec lezl ze škamny a volným krokem bral se k černému stolku, u něhož si „mládenec“ Peliňka zasedl.
Před ním ležela německá kniha, papír, brková péra, zakančený kalamář a rákoska. Ta v hodině privátu odpočívala, vykonavši svou povinnost za dne;
| Al. Jirásek: Sebrané spisy. II. | 3 |
