již určitou odpověď, jakou má Strádeckému, svému bratranci, znamenitému pozaunistovi, napsati. Když kmotr odešel, Věková všecka zaražena ani nemluvila. Trhla však sebou, když se po chvíli na síni ozval Františkův hlas.
„Řekni si mu sám, já mu to říkat nebudu —“ děla rozhodně a vyšla ven, majíc oči slzami zality.
Frantík se přihnal všechen rozjařen a vesel, ale hned zarazil, an spatřil otce, a hned také na jeho tváři poznal, že se něco stalo. Zvěděl to bez prodlení. Otec mu zkrátka novinu tu oznámil a pak se ho optal:
„Tak chceš-li do Prahy? Do toho kláštera za zpěváka?“
Ohromený hoch upřel na něj oči, za okamžik mlčel, ale pak ze strachu, nesměje nikdy odmlouvati, pokývl hlavou a zalezl do koutka.
Věkovou zrovna píchlo, když po té vstoupivši do světnice zahlédla Františka v koutku jako zařezaného. Byl jako kuřátko, ani nehlesl, dobře však porozuměla jeho pohledu, který na ni upřel, když vstoupila.
Ale to pořád ještě nebylo jako pravda: teprva to na chlapce dolehlo, když docházely poslední dny, kdy se dosýpal čas jeho v domově pobytu. Pak bylo hůře.
Zatím matka s nejstarší sestrou Františkovou všechno pilně chystaly a připravovaly: pěkné, lněné košile a jiné prádlo i vše, čeho by bylo mladému choralistovi třeba. Ten po prvním dojmu, jak novinu od otce uslyšel, sice se vzpamatoval a venku mezi kamarády se i rozveselil; než stávalo se mu, že právě když byl nejveselejší, nějak ho píchlo, zarazil se, a to pomyšlením, že juž tu dlouho nebude. Poslední dny skoro se z domu ani nehnul, zůstávaje pořád u maminky. Rozuměla mu, a jsouc jeho příchylností po-
