mu jí líto. Nemohl hned ani promluviti. Mlčky přistoupiv podal jí ruku, a ona laskavě se usmívajíc, pravila:
„Děkuju — Mám radost —“
A když jí Tham oznámil, že Věk byl tak laskav a přijal kmotrovství, o které ho požádal, podala mu ruku a vděčně tisknouc jeho pravici řekla:
„Příteli!“ —
Druhého dne byly křtiny a na podiv všech sousedů dosti hlučné. Paní Butteauová si nedala vymluviti, a uchystala hostinku, ovšem že z peněz, jež Věk muži jejímu dal. Jak byla, ve své dobrotě, chtěla pozvati všechny členy nebohé jejich společnosti; ale v tom Thamovi povolila, když jí upozornil, že by to kmotrovi nebylo milo. Ředitele však si přece pozvala a ostatním poslala výslužku…
Když tak o křtinách, v sedničce všickni seděli, vytratil se Tham na chvíli ven a zašel ke své ženě. Sedl k ní na pelesť lože, hladil ji, díval se s ní na dítko vedle ní ležící, a ona pak chopivši se jeho ruky řekla blaženě se usmívajíc, dosud slabým, ale jímavým hlasem:
„Jak jsem šťastna! Budu moci na dítě mluviti a jemu zpívati. A s tebou mluviti. A budu vám teď pomáhati, budu hráti, zpívati, všechno.“ — Zamlčela se na okamžik, pak oči s muže nespouštějíc, pravila tišeji: „A ty se na mne nezlobíš, žes k vůli mně se dostal do takové nouze? Máš mne ještě rád?“
A Tham místo odpovědi nedada jí ani domluviti, rychle se k ní sklonil a líbal ji i dítě — —
Čtvrtého dne večer potom seděl Věk sám v sedničce, již měl najatou v zájezdní hospodě. Pět dní juž meškal v Králíkách i v nejbližším okolí, kamž za obchodem vyjížděl. Dnes už měl býti doma. Čekají ho, matka nejvíce. A on tu sedí ještě. Vše, co mu
