otec nařídil, vykonal. Teď zbývalo mu ještě vykonati, co si sám byl ustanovil. Příliš dlouho se na to připravoval a rozhodoval. V dlouhém tom rozhodování nebylo skalopevné jistoty. A od onoho večera, kdy se s Thamem setkal, viklal se. Po všechny ty dny, co tu meškal, zápasil. To, co viděl, co mu pak Tham řekl, účinkovalo velmi. Tohoto večera, nejdéle do rána měl se rozhodnouti. Buď se vrátí domů nebo se vydá na cestu do Prahy.
Ze zamyšlení ho vytrhl Tham, jenž věda, že se Věk na večer vrátí ze své kupecké vyjíždky, přišel ho navštívit. Líce spisovatelovo nebylo tak zachmuřeno, jako onoho prvního večera. Tham se usmál, když se ho Věk zeptal na svého kmotřence a na Paulu. Oznámil, že se dítě má k světu a matka, třeba že ještě slabá, že se také pomalu sbírá.
„Měl jsem veliký strach o ni. Byla tak slába a pak to pohnutí mysli! Ale to štěstí ji myslím udrželo. Ó, jak je šťastna, že má dítě a že může mluviti! Mluví pěkně, zřetelně. A mně je to tak vzácné a milé, a má takový hezký, dojímavý hlas. O vás přes tu chvíli mluví. Je vám vděčna a říká, jak jste hodný a šlechetný. A já to také cítím.“
Tham se odmlčel a tiskl Věkovi obě ruce. Pak se pojednou zeptal: „Kdy pojedete domů?“
Věka ta otázka zarazila.
„Domů?“ opakoval bezděky, a pojednou jako by se rozhodl, dodal: „Abych se přiznal, já nechtěl, já nechci domů. Chci zrovna odtud —“
„Ne, příteli, vy pojedete domů. Poslechněte mne. Všimněte si toho, co jste tu na nás viděl. A kdyby se vám zrovna tak zle nevedlo, budete přece zápasiti, abyste se ve světě udržel. A máte jistotu, že dosáhnete toho, čeho chcete? A pak stálo-li by to vše za zármutek vašich rodičů? Naříkal jste, že byste rád
