nebezpečenství okamžiku, líbal svou ženu i dítě, až Bettina, nejspíše se vzpamatovavši, upozornila matku, že ji udusí, že to Paule uškodí. A jak paní Butteauová odtahovala Thama od lože, Paula ji zahledla a mdle jí ruku podávajíc a blaženě se usmívajíc už plynněji, ale slabým hlasem promluvila: „Ma — minko!“
Více nemohla. Slabost ji přemohla. Ale Tham, jenž musil od lože, vyrazil ven a tu sepjav ruce pohledl ku zachmuřeným nebesům, z nichž se sypal sníh, a děkoval Bohu v ten okamžik němou, nejvroucnější modlitbou. A juž spěchal tmou a chumelicí naproti tchánovi. — —
Druhého dne odpoledne paní Butteauová upravovala velmi pečlivě svou velice sešlou garderobu, a Bettina ještě více. Paní Butteauová byla velice šťastna. Byla babičkou, a Paula nabyla řeči. Z toho měla nesmírné potěšení, kteréhož ještě přibylo, když Bettině napadlo, že teď bude o to lépe, že bude moci Paula vystupovati, že společnost jejich tím velice získá. A pak přinesl starý víno a — peníze. A hned bylo dobře. Hned zatopila i ve druhé světničce, přes síň, hned opatřila nejprve, co Paule bylo nutno, co by ji sílilo, a pak jim kafíčko, a juž pomýšlela na křtiny, že bude nutno něco udělati, něco lepšího. A teď očekávala hosta, pana Věka! Přišel pozdě odpoledne s Thamem. Zavedli ho nejprve do světničky přes síň, kdež ho chtěla paní Butteauová uctiti.
„Víte, jako jindy, když jste k nám chodíval. Ó, to byly pěkné časy! Tak se tam pěkně vařilo — tak jsme všichni hezky pospolu sedali —
Tham Věka tu dlouho nenechal. Zavedl ho k Paule. Srdce mladého obchodníka živě tlouklo, a když zahledl Paulu na chudé posteli ležící, bledou, unylou, hezkou, nitro se mu sevřelo. Cítil, že ji má dosud rád; a s láskou také hluboký soucit se ozval. Bylo
