Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/254

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována
255


peřinou ležela Paula bledá, všecka zemdlená, s víčky přivřenými a vedle ní děťátko zarudlé hlavičky a černého na ní chmýří, lecjak zabalené.

Vše odbyto! A šťastně! Tham chtěl přiskočiti k posteli, ale tchyně mu dávala znamení, aby zůstal, aby počkal. Poslechl, ač byl nedočkav. Jen na několik kroků alespoň se ode dveří přiblížil po špičkách a hrdlo napínaje upíral zraky na mladou matku a děcko. Bylo mu Pauly tak bledé a zemdlené z té duše líto; ale zároveň pocítil neskonalou radost a v ten okamžik zapomněl na všechen trud. Skloniv se ku tchyni, ptal se tiše, není-li se čeho obávati stran Pauly. Tiché hlasy pronikly až k loži mladé matky. Hnula sebou, a paní Butteauová poznavši, že se ohlíží po dítěti, které prve jen na okamžik spatřila, přistoupila a ukázala jí děcko tiše spící. Hleděla na ně chvíli okem plným mateřského blaha i radosti nad přestálým nebezpečenstvím. Pozorovala je usmívajíc se. Byla všecka pohnuta. A když pohled od dítěte odvracela po matce, v ten okamžik také šťastné a rozradované, zahledla milovaného muže, jenž stoje za tchyní radostně své dítě pozoroval. Ve tváři Paulině živě svitlo. Oči její zazářivše upřely se na Thama. Přistoupil k ní chvatně, líbal jí ruce, ale juž počal jí hladiti čelo i vlasy, něžně jí chláchole, neboť spozoroval, že se její rty počaly prudce chvěti, že jí to kolem úst trhá. Než Paula se neutišila. Křečovité pohyby ve tváři a v hrdle se vzmáhaly, byly silnější a prudší, a v tom ozvaly se také ze rtů nesouvislé zvuky a pak, jak oči na muže svého obracela, u velikém mysli své pohnutí z blaha mateřského pracně vyrazila:

„Vi — díš — na — še dítě —“

To byla první její slova, jež po letech opět promluvila. Tham třásl se jako list a zapomenuv na