Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/225

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
226


o tom všem nemluvil domnívaje se, že je přede vším nutno trest vytrpěti.

Ó, jak se mu po každé uvolnilo, když večer zavřev krám, vešel do své světničky a v ní osaměl, když zahrabav se do peřin chopil se knížky a četl při světle lojové svíčky! To se vracel do svého světa, i uvolnilo se mu, třeba že byl jenom na jeho kraji. Četl, co měl svých knížek doma, nejvíce klasiky, a nad nimi alespoň na chvíli zapomínal na všecku trampotu.

Jedno mu scházelo, a to tuze: hudba. Když se domů z Prahy navrátil, otec housle jeho ve světničce visící schoval, že bez toho ta zat… muzika je vším vinna. Teprve po kolika nedělích je zase synovi na matčinu a kmotrovu přímluvu vydal. To pak František ve své komůrce večer a někdy i za dne, když mohl uskočiti, hrál a hrál.

„Chudák!“ nejednou Věková pomyslila, za dveřmi naslouchajíc; „je jako ptáček v kleci. Jak to krásně umí! Jak krásně hraje! Ten není pro kupecký krám…“

V tu dobu, zima juž míjela a nastávalo jaro, František si také jinde pohrál. Poslechl konečně kmotříčka a přišel do školy, a pak přicházel častěji, obyčejně v neděli po nešporách nebo někdy, ale jen zřídka, všedního dne na večer. Hrával s kmotříčkem dua, a pak to juž kmotříček tak navlekl a sehnal, že si sehráli pěkně ve čtyřech. To byly milé chvilky, na které se velice těšil studovaný kupecký učedník či mládenec, jenž o tom sníval, že bude varhaníkem nebo regentem chori a že si dobude uznání a jména svými skladbami.

Jednou před hraním byl dojat tak, že se musil od not náhle k houslím skloniti, jako by na nich něco spravoval, neboť myslil, že mu slzy vytrysknou.