Vytáhlť kmotříček z haldy not na klavíru narovnaných partesy, jež, jak na stojánky položil, František ihned poznal. Byl to jeden z devíti tanců, právě čtverylka „la favorite“, již Mozart skládal jaksi z donucení, když ho hrabě Pachta zavřel před obědem, na který ho pozval, a nepropustil dříve, dokavad se těmito skladbami nevykoupil a cestu k bohaté a skvostné tabuli si jimi neproklestil. Prostřednictvím Praupnerovým si je František mohl pak opsati a opis opisu svého zaslal tenkráte kmotříčkovi věda, jakou mu způsobí radost.
A nyní, když ty partesy spatřil a pak když z nich hrál, živě sobě připomínal pěkné doby, za které je psal, a živě viděl domácí zábavu u Butteauových, o které se tančila také tato „la favorite“. Zvuky její oživily mu obraz Paulin, viděl ji, ana davši sobě říci, také zatančila, viděl ji živě zardělou, jiskrných očí, jemu, svému tanečníku, se uklánějící, ruku podávající, s ním po hudbě kráčející… Toho dne živěji než kdy jindy vzpomínal, a večer ve své světnici vyňal z úkrytu škatulku a dlouho obsah její prohlížel.
Byl v ní Mozartův dvacetník. Toho si však dnes hrubě nevšiml. Za to malých ceduliček a útržků papírových, na nichž bylo psáno, tu více, tam méně, drobným, úhledným písmem ženským… Byly to ceduličky, řeč Paulina, její odpovědi, které si uschoval pro památku. Nejednou si je už tajně vyňal, tuto jedinou památku, nejednou je už přečetl, co doma meškal, ale sotva kdy tak s pohnutou myslí jako po onom hraní. Cítil, jak má Paulu dosud rád a že na ni nikdy nezapomene. Nikdy! O ní samé teď nic nevěděl, jakož vůbec nic o Praze. Neměltě s ní žádného spojení. První čas, kdy doma meškal všechen nějak otupělý, nedbal, nestaral se o Prahu, třeba že na ni mysliti a vzpomínati nepřestal. Pak ovšem leckdys zatoužil,
