Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/224

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
225


mu ruce, zrudly až do modra, a prsty se mu rozpukaly.

Matka ho ovšem z té duše litovala, a div se jí oči nezakalily, když poprvé spatřila obolavělé jeho ruce, ty bílé ručičky, které tak pěkně psaly, ty štíhlé prsty, které hrdlo houslí tak hezky objímaly a na struny se kladly. Hojila je ovšem, i u pantáty se stranou přimlouvala, aby Františka tak tuze k tomu kupectví neměl, že tu běží o zdraví synovo. Ale starý Věk jako by neviděl a neslyšel.

„To jsem také zkusil,“ odvětil krátce, když se mu Věková zmínila o oznobených rukou Františkových; ba ještě dodal: „A nebyl jsem takový — —“ To jako by chtěl říci: „Takovému daremnému mladíku to patří. Jaké lítosti. Ať zkouší!“

František byl by si z těch bolestí nic nedělal, kdyby ho bylo to kupecké zaměstnání jen drobet těšilo. Ale to se měl za zajatce, když stál za pultem, pod stropem ověšeným kartáči, štětkami, kotouči drátu, řetízky, konopím, řemeny a biči koženými a jiným všelikým zbožím, zrovna pod mořskými pannami vyvalených očí a mocných ňader, kteréžto bytosti od půl ryby se mu nyní nikterak nelíbily, ano svým strnulým pohledem i protivnými se mu staly. Nicméně nereptal, nebránil se, ani slovem se neozval, nýbrž poslouchal. Vědělť, že tento rok studií bez toho je ztracen, že doma jen tak zaháleti také nemůže.

Mlčel také proto, že všecko to měl za trest, kterým ho otec káral. V tom také byla jeho útěcha i naděje. Nadálť se, že to všecko jest jenom na čas, že po čase, nejdéle do roka bude po jeho kupčení a pak že ho otec pustí do Prahy. Té pevné naděje byl. S otcem ovšem nikdy o tom nemluvil. První čas nebylo vůbec možná, a pak si ani dosti netroufal. A otec sám se arci nezmínil. Také s matkou nejprve