Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/223

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
224


na těch osamělých procházkách hrubě daleko a v takové strany, aby nikoho nepotkal. Chodil po mezích, po lukách nyní pustých, zašel si do lesíka nebo na pokraj háje a tu usednuv na výsluní hleděl před se na podzimní krajinu jasně ozářenou, tichou, zamlklou, jako by plnou tajného, tichého smutku. Jemu bylo také teskno. Stýskalo se mu po Praze, stýskalo se mu po Paule, nemohl oželeti, že ji na vždy ztratil.

Na těch osamělých procházkách omeškal se často až do soumraku a často se vrátil, když se juž na nebi leskly hvězdy. Hleděl k nim, hledal stranu Prahy, kdež pořád ještě, jako po celou tu cestu, v duchu meškal.

Věková myslila, že se Františkovi za nějaký čas uvolní, že pozapomene. Ale nestalo se tak. Františkovi se stýskati nepřestalo. Takový život, jaký měl doma, se mu nelíbil. Nebyl do hospodářství, nebyl do práce, do které ho měl otec. Ten sice na hněvy zcela nezapomněl, ale přece juž spíše promluvil. Dokud se na dobro zlobil, Františka si ani nevšiml. Nyní mu nedalo, aby ho nechal zaháleti. Psaní a účtování nebylo tak mnoho. Proto ukázal synovi také práce jiné. A ty se právě Františkovi nepodobaly. Musil do stodoly dohlížeti na mlatce, musil na se vzíti zástěru a otci v tom neb onom pomoci, pak už ho také do krámu volal. A to bylo Františkovi nejmrzutější. Zatím si juž lidé ovšem na něj zvykli, a přestalo býti novinkou, že Věkův student zůstal doma a že pomáhá v hospodářství.

Ale jej to hnětlo. Styděl se velice, když poprvé postavil se v krámě za pult, když lepil kornouty a šafrán i koření na neděli odvažoval. I pak, když už se tak často stalo, nemohl si zvyknouti a nemohl se dočekati chvíle, až dojde čas a zavrou krám. Tam, any mrazy uhodily a on tomu nebyl zvyklý, otekly