Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/222

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
223


Jen před jedinou návštěvou neutíkal, aniž se skrýval. A to když přišel kmotříček, chori et scholarum rector. To byly nejpěknější chvilky, když bodrý Havránek si u nich za stůl sedl a se rozhovořil a otce při tom nebylo, nebo s ním jako by dusivý mrak se nad ně všechny vznesl.

Kmotříček zval Františka po každé srdečně, aby k nim přišel, že si zahrají. Pozvání bylo upřímné i lákavé, než František první dni nešel. Styděl se. Jediné, kam si vyběhl, bylo ke starému Žalmanovi. Ale vždycky jen na večer, když už šero nastalo, a to ještě kvapil zadem, aby nikoho nepotkal.

V té nízké světnici zašlých stěn se začernalými hodinami, jejichž krátké kyvadlo na ciferníku zašlém mušinou a kouřem lítalo sem tam jako zběsilé, bylo tak ticho a klidno. Tu si oddechl; zde se nic nezměnilo, ani místo, ani starý Žalman, který stejně upřímně a přátelsky ho vítal jako jindy. Tu proseděl teď mnohý večer toho podzimu zvláště smutného, rozmlouvaje s nahrbeným starcem stříbrolesklých vlasů, jenž už tolik v životě zkusil všelikého soužení a zármutku i pronásledování, jemuž i to nejmilejší, co měl, jediného syna, násilně urvali.

A prostý ten starý tkadlec životem tolik zkoušený měl ještě tolik duševní síly, tak mužně a oddaně všecko snesl a snášel, maje útěchu a sílu svou v živé a vroucí víře své v boží prozřetelnost a milosrdenství. Prostá řeč Žalmanova, oživená toliko slovy jeho pokladu, staré rodinné bible, mladého filosofa až dojímala, a kolikráte mu připadlo, oč je starý Žalman ve své pevné víře a důvěře šťastnější, nežli on, jenž ze síní kollejních odnesl si jen pochybnosti a s nimi neklid a nespokojenost.

Někdy, obyčejně v neděli odpoledne, když bylo pěkně, vytratil se ven do polí, do luk a pouštěl se