byla zapomněla. Sice často zažertovala, zavtipkovala, její povaha jí ani jinak nedala, ale Věk cítil, že se chová k němu vlídněji, laskavěji.
Mínil, že si ho chce udobřiti, že mu chce nahraditi, za to, že mu takový kousek tenkráte vyvedla. Někdy mu to až překáželo, když totiž si chtěl „pohovořiti“ s Paulou. Pak už mu také napadlo, co že paní Butteauová, když s ní samotnou někdy rozprávěl, po každé zavedla řeč na Lotku a tolik o ní mluvila a ji chválila. Ba, pak si juž také povšiml, že se teď několikráte přihodilo, že nezastal ani Pauly ani Bettiny doma, ale Lotku s matinkou ano, a že když s nimi usedl a dal se do hovoru, že paní Butteauová za chvilku vstala a obyčejně do kuchyně odešla.
Někdy jen na okamžik, aby na to či na ono dohlédla, ale po každé tam zůstala drahnou chvíli. A zatím byl mladý Věk v rozpacích. S počátku, kdy ještě nic netušil, pokračoval v rozmluvě, ale později, když se tak několikráte stalo, zarazil se a vázl v řeči. Paní Butteauová, když jí o tom Lotka pak povídala, usmívala se a říkala:
„Je to tak. Ale je nesmělý. Tuze nesmělý. To se však poddá.“
Ale Věkovi, když o těchto chvílích doma uvažoval, bylo nevolno.
Mrzelo ho to, že to tak na něj chystají, že ho mají za tak hloupého. A Paula nebývala doma! Ví-li o tom, či ji odeslali za záminkou? Oddechl si z hluboka, když se pak přesvědčil, že Paula opravdu neměla ani tušení, že odešla po vůli matčině, berouc její záminku do pravdy.
Ale němá dívka také netušila, že i o ní jednáno. Lotka první se matce zmínila o Thamovi, a vlastně
