Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/185

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
186


přidělovali jen malé úložky a bylo jí také ve sboru vypomáhati. Plat za to vše nebyl valný. Oba, otec i matka, byli přesvědčeni, že se děje Lotce veliká křivda, a zvláště pan Butteau byl rozhorlen a uvedl po každé za takovýchto hovorů, že děd jeho Jacques Butteau byl znamenitým hercem, a že také jeho otec Jean byl delší dobu při divadle a že by si tam byl jistě velké slávy dobyl, jaké měl neobyčejné nadání, kdyby se nebyl tak tuze zalíbil maršálku Bellilovi, který učiniv ho svým komorníkem, s umělecké dráhy ho svedl. A po pradědovi (pan Butteau zase jmenoval francouzské jméno „Jacquesovi“) a po dědovi Jeanovi že má Lotka veliké nadání.

Když ji tedy tak zneuznávali, počínal přisvědčovati své manželce, maje to za zcela přirozené, že mladý ten filosof si Lotku zamiloval. Nebyloť divu. Ovšem pan Butteau počítal také s manželkou, že pan Věk je ještě mlád a že tak hned se nebude moci ženiti. Ale počítali také, že nehoří, že Lotka také nemá velkých let, že by po případě nějaký rok mohla čekati.

Paní Butteauová také mínila, že by Věk za nějaký krátký čas vždycky dostal nějakou službičku, jen tak, prozatím; pro začátek že by to bylo dobré. Při všem tom nepřestávala si „dětí“ všímati a Lotce stranou domlouvati, aby si Věka hleděla a škádlením a rozmary svými ho neodpuzovala.

A Lotka také poslouchala. Věk se jí hned od počátku líbil, a vývody matčiny nebyly také hrachem na zeď házeným. A tak Věk nevěda váben byl do ohně. Paní Butteauová chovala se k němu jako matka, a on k ní také ve své upřímnosti měl všechnu důvěru. Nejvíce se však divil Lotce. Ta jako by na příhodu onoho večera po představení Dona Juana