Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/184

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
185


Lotka nesmlčela úplně tajemství onoho večera, kdy se vracela s mladým filosofem sama z představení Dona Juana. Svěřilať se s tím matce, smějíc se a žertujíc o tom svém smělém a nesmělém rytíři. Ale paní Butteauová nepřijala té noviny jako čiperný žert, nýbrž zamyslila se nad ní, a uvažovala o ní čím dále tím vážněji, i pozorovala. První, co učinila bylo, že nařídila Lotce, aby pana Věka nikterak neškádlila, aby žádnému nic neříkala, ani děvčatům, a aby se k Paulinu učiteli měla zase laskavě.

„Člověk, neví,“ řekla na konec těchto svých rozkazů, zamyšleně před se do prázdna se zahleděvši.

Lotka, ač tušila a chápala, ptala se přece na vysvětlenou, a matinka sedla na lep.

„Což nevidíš, hloupá, že tě má rád? Však to juž je také jinak vidět, ne jen z toho, že chtěl na tobě hubičku —“

Myslila na všecko Věkovo chování, i to, že tak rád a často k nim chodí. A paní Butteauová dodala:

„Kdo ví — mohlo by to být jednou dobré. Přece by bylo lepší pro tebe, kdybys byla —“

„Paní Věkovou, hahaha!“ smála se Lotka veselým, rozpustilým smíchem. Matka však zcela vážně dodala:

„Paní justiciárovou nebo paní radovou —“

Paní Butteauová pak na tuto záležitost více myslila nežli dcera, ano pak i s mužem o tom rozmlouvala a došla i jeho souhlasu, třeba že oba do nedávna s jistotou očekávali, jaké štěstí Lotka udělá u divadla. Měliť o ní veliké mínění, o jejím umění a nadání. Ale čím dále tím více byli nespokojeni se správou divadelní, s intrikami tam panujícími, pro kteréž Lotka nikterak nemohla ku předu. Pořád jí