o sestře, jak Paula na něj hledí, jak je všecka šťastná, když doktor přijde. Neumělať Paula citů svých utajiti. Paní Butteauová to tuze ráda neslyšela, než upokojila se, když pak nabyla přesvědčení, že také pan Tham k nim nechodí jen pro divadlo, že jistě po Paule očkem hází.
Pan Butteau arci nad tím hlavou kroutil, když mu o všem tom pověděla, a mínil, kam že to vede, jak by si mohl Paulu vzíti, když je chudák takovým neštěstím stížena, a pak on, Tham, že se vzdal stálého postavení.
„Ale ženu by vždycky uživil,“ mínila paní Butteauová. „A pak je hodný člověk, má charakter. A proč by nemohl míti Paulu tak rád? Je s ním stejného smýšlení a když se to kolem do kola vezme, je přece jen ze všech nejhezčí.“
Dobré paní Butteauové jen o to běželo, aby dcery zaopatřila. Poznalať, že oba kandidáti zeťství jsou řádní, poctiví muži, kteří by dcer jich neopustili a s nimi zle nenakládali.
Zatím oba kandidáti v duchu uvažovali a zápasili.
Dojem onoho večera, kdy Tham seděl při provozování Dona Juana vedle Pauly, zůstal hluboko v jeho duši. Hned jak Paulu poprvé spatřil, dojal ho její zjev i její neštěstí. Líbila se mu zjevem svým i pak povahou a smýšlením. Nebyla mysli tak těkavé, tak povrchní, jen zábavy chtivá jako její sestry.
Poznal její vážnou mysl a hluboký cit. Nejvíce ho však zajala tím, že mu porozuměla, že s živým účastenstvím sledovala jeho práce i četla české knihy, které jí pak přinášel, že se jí mysl zanítila ohněm lásky vlastenské, kteréž on obětoval vše, úřad svůj a pohodlný, bezstarostný život, že se stala vlastenkou.
Nebylo tehdy vlastenců mnoho, neřku-li vlastenek. Proto bylo mu to tím vzácnější, že ta mladá,
