času nepočítal. Byloť mu dobře v muzikantské a divadelní společnosti, v tom ustavičném vzrušení, jež se mu líbilo, v tom životě volném a změn dosti plném. A miloval. Miloval dosud tiše, taje své city, avšak kojil se sladkou nadějí. Bylať mu Paula skutečně přátelsky nakloněna a netajila se tím. Byl jí milým učitelem i společníkem, byl přítelem Thamovým a upřímným vlastencem. Byl by se jí snad už vyznal ze svých citů, ale ostýchal se z počátku, a pak váhal také z ohledu na rodiče, zvláště na otce, umiňuje sobě v duchu, že s ním, až teď přijde na prázdniny, promluví rozhodné slovo stran budoucího stavu.
K Thamovi přilnul upřímným přátelstvím. U Butteauových se s ním často nesetkával, za to v divadle a tak Věk nemohl ani pojati domnění, že by Tham miloval Paulu. Tham i Paula se tajili, a nikdo na ten čas nezvěděl, co se událo na galerii v Nosticově divadle, když tam poprvé provozován Mozartův Don Juan.
V tom proudu a víru, do kterého Věk byl stržen, nevzpomínal tak často jako jindy na domov. Také neměl po něm oné tesknoty a touhy, jako když ještě meškal v klášteře. A když si vzpomenul, nebyla to taková vzpomínka čistá a milá, nýbrž zkalená obavou a nejistým svědomím.
Otec doma počítá, že je syn jeho v druhém roce filosofie a neví, že jeden rok zmařil. Co řekne, až zví, a co matka! Ubohá maminka! Ta nejvíce zkusí pro něj i od otce…
A v tom se mu neočekávaně přihlásila. Bylo na jaře, jednou na večer, kdy starý Šulc ve svých okovaných, těžkých střevících hlomoziv chvíli na tmavých schodech, vstoupil do světničky mladého filosofa, nesa mu bedničku s prádlem a nějakým pečivem. A tam také Věk nalezl psaníčko od maminky, nad kterým se zarazil. Psalať mu matka, že se doslechli, že se tuze
