ještě poloviční barbaři, a že všechna ars daří se jen v končinách Hesperských —“
Studenti se za té řeči usmívali. Co si myslili, Vydra sám vyslovil.
„Pan kollega Meissner,“ pravil, „se ovšem čepejřil a dost se bránil. Ale přál jsem mu to, ač jsem s tím Vlachem nesouhlasil. Ale myslil jsem si: Tu máš, teď cítíš, jak to je, když se někomu smějí a s povržením na něj hledí, jako vy Němci na nás. Máte nás za žebráky a sebe za ukrutné boháče. A teď jsi vrazil na boháče ještě většího, který nemá žádného respektu před tím, čím ty se vychloubáš!“
„A co pan professor Meissner?“ ptal se Hněvkovský.
„Bránil se dost a svůj jazyk, že časem budou také míti operu, jakož už mají drama. Ale jedno pověděl, a to se mně líbilo, milí přátelé, a to: Každý národ má své umění pro sebe — je-li nám naše mateřština dosti zvučnou a našemu sluchu líbeznou, na tom je dosti. To je pravda, rozmilí. A naučení z toho: I Němci musili pěkně od počátků a od skrovných, a neměli všecko na jednou a nevyrovnali se také všem. A tak je to i s námi. My jsme se opozdili, ale ne svou vinou. — Nyní se hrabeme a dá Pán Bůh, že se vyhrabeme, a jako pan Meissner se těší, že budou míti svou operu, tak my budeme také míti, čeho potřebujeme, a třeba i operu, s pomocí boží. Ale pracovati, rozmilí, pracovati a nedati nic na útržky a úsměšky!“
To byla professorova novina z Bretfeldova bálu, a oběma mladíkům byla tak mila, jako by slyšeli o skvělé tam společnosti, o krásných dámách o menuetu a malebných figurách a skupeních rozmarného kotilionu. —
Tak míjel F. Věkovi den po dni, a on dlouho
