povídal, jak byly salony mecenášovy bohatě ozdobeny a krásně osvětleny, nic o dámách ve složitých, hojně ozdobených a pudrovaných účescích, nic o jejich skvělé toaletě, o jejich kráse a vznešeném rodu; pro to vše neměl vážný professor očí. Ale o jednom se přece zmínil.
„Slyšeli jsme také Mozarta,“ prohodil pohlédnuv na Věka, když se byl zmínil, že tam hrála hezky hudba. „Hráli to pěkně. Je to mistr! I na takovém kousku ke skákání ho člověk pozná. Ex ungue leonem —“
„To byly asi tance,“ mínil Věk, jenž, co se Mozarta týkalo, o všem dobře věděl, „to jsou asi ty tance, které složil pro hraběte Pachtu, když ho hrabě před obědem, na který ho pozval, zavřel —“
„Možná, možná, můj jediný. Ale co se mně líbilo — to abych vám přece, mladí přátelé, pověděl. Pro naučení. Byl tam také abbé da Ponte —“
„Co složil text k Donu Juanu —“ doplnil Věk, a Hněvkovský řekl současně:
„Takový malý, suchý, černých očí —“
„Tak, tak, jako trnky je má a on celý jako rtuť. Ano, ten setkal se tam s kollegou Meissnerem. Však víte, jakého je smýšlení. Naši řeč nemá u veliké vážnosti. A ten se s tím Vlachem dostal trochu do křížku, o němčinu. Byl jsem u toho, když se přeli. Mluvili o německých textech k operám. Však pan kollega sám několik jich složil, a ten Vlach mu přímo do očí řekl, mluví tuze pěkně německy,“ a professor Vydra se ironicky usmál, „že z nich nic nebude, sono sacrati alla rovina, to že je marná věc, cosa perduta, že jak živi nebudou míti Němci žádné opery, že německý jazyk pro to není, že není ani pro zpěv, že je takový těžkopádný, neohrabaný. A baron Bretfeld, stál také u toho, ten jen přisvědčoval, že oni, jako Němci, jsou
