oddává muzice, že tím patrně čas ke studování zanedbává, ano že se i doslechla, že tuze často chodí do divadla. Ona že tomu ani věřiti nechce a nevěří, ale je-li to pravda, aby si vzpomněl na pantátu a na ni, jak by je zarmoutil. Aby si jen učení hleděl a raději do kostela nežli do divadla chodil, v divadle že je jen samé pokušení, a aby se jen modlil, modlitba že je nejlepší lék.
„Pantáta dosud nic neví,“ psala matka na konec. „Nepověděla jsem mu, co jsem od jednoho dobrého přítele zvěděla. On by se tuze zlobil a byla by skrz to veliká mrzutost. Myslím si, můj nejmilejší synu, že budeš míti sám rozum a nedopustíš, abychom měli pro tebe zármutek. Však bez toho už teď, co jsem to slyšela, strachy o tebe schnu a lekám se a spát nemohu, a ve dne v noci na tebe myslím a za tebe se modlím, aby tě Pán Bůh uchránil ode všeho zlého a zvláště od zlých společností — jako tě už jednou vysvobodil z černé tůně.“
Mladý filosof seděl nad listem matčiným zamyšlen, dojat. Když tyto řádky četl, mihlo se mu ono podzimní odpoledne, kterého šel s matkou jako malinký hoch do vsi na posvícení, mihla se mu ona „černá tůně“ v lukách, pod košatými starými olšemi, viděl matku, jak mu ukázala to místo, kde se měla utopiti, a viděl, jak tu s ním klekla a modlila se s ním otčenáš a zdrávas…
Byl dojat její starostlivostí a láskou. Pantátovi nic neřekla, tají všecko.
Ale od koho to má, kdo se o něj tak postaral, kdo to k nim domů o něm psal nebo na něj žaloval?
Marně se rozpomínal, marně hádal. Jistoty nenabyl.
