někdy sám, někdy s tím neb oním kollegou strávil po korrepetici.
Nejčastěji zůstával u professora s oním čiperným počtářem, který tenkráte, když on sám tak bídně počítal, padl professorovi do oka, a který, jak se prohlásil, pocházel ze Žebráka. Jmenoval se, jak se Věk hned tenkráte po něm dotazoval, Šebestian Hněvkovský. Toho si professor Vydra nad jiné oblíbil, a to nejen pro jeho umění mathematické, ale také pro smýšlení vlastenecké. V tom byl vtipný Hněvkovský velmi horlivý. —
Tak minul podzimek a bylo juž po vánocích. Koncem ledna, když bylo masopustní veselí nejbujnější, pozval si jednou professor Vydra, bylo v sobotu po přednášce, Věka a Hněvkovského mimořádně, aby přišli hned zítra, v neděli dopoledne, že je dnes pozván na bál (to děl zvláště se usmívaje) a že mu tam naloží divných věcí a pamlsků, kterých on nejí, a tak aby si ráno přišli.
„Nešel bych,“ pravil, „není to pro mne, ale pan baron Bretfeld mě tolik zval, alespoň na chvilčičku, co bych se jen podíval, a že tam bude mnoho dobrých známých; také mi domlouval pan rytíř z Najperka, víte-li, ten, jenž má k českému jazyku zvláštní náklonnost. A je v něm také zajisté dospělý a nelituje žádných nákladů k jeho zvelebení a rozhojnění. A tak jsem musil. Slíbil jsem; ale raději bych doma seděl u knihy. Což jezuita mezi těmi schöngeisty a freigeisty?“
V pohledu i v úsměvu ironie prokmitla.
Když druhého dne k němu studenti přišli, venku prudko se chumelilo, seděl u kamen, všechen svěží, očí lesklých a vesele studenty vítal. Musili si k němu sednouti a z lahůdek na stolku na talíři narovnaných bráti. A při tom jim vypravoval. Nic jim ovšem ne-
