Všecka společnost tleskala, jak první sloku přezpíval a toho večera skladba Věkova zazněla několikráte. Když na četné otázky, kdo že nápěv skládal, se přiznal, nechtěli hned ani věřiti. Ale Tham hned, jak řekl, uvěřil a přistoupiv k němu, stiskl mu ruku. Od toho večera nabyl F. Věk pověsti skladatele a přibylo mu za to jen práce. Všelijaké úpravy nebo přepracování nebo zpracování různých melodií a písní a popěvků v Boudě připadlo jemu.
A tak se stalo, že začínalo zase býti jako prvního roku, kdy Věk nedbaje kolleje všechen se hudbě oddával. Tenkráte však ještě neznal Pauly, neměl známosti v divadle, neúčinkoval při něm i na něm, tenkráte ještě, kdykoliv si na domov vzpomněl, lekl se v duchu a zarazil, umiňuje sobě, že musí přestati a že je čas, aby se obrátil a jal se řádně studovati.
I nyní mu nebylo jedno, když mu na mysl připadli rodiče, i nyní se zarazil, kdykoliv si na otce vzpomněl. Než nyní juž nebyl v duchu k němu tak ochoten jako první čas, nyní juž v duchu si říkal, že pro kněze není, že by ho doma neměli nutiti, když k tomu lásky nemá; pak už rozhodněji se ustanovoval, že se také nutiti nedá, však že by se hudbou juž nějak obživil a nejen sebe —
To na Paulu při tom myslil a počítal, že by se dovedl o ni postarati. Tou myšlénkou se rád a často zabýval a juž vídal v duchu překrásnou domácnost…
A to měl choditi ještě do kolleje.
Času nazbyt neměl, a tak se stalo, že leckterou hodinu vynechal. Vydrovu však žádnou. Od oné chvíle kdy u vážného professora tak špatně obstál v mathematice a tak výborně v historii, nevynechal jeho hodiny téměř ani jediné. Neběželo mu tak o mathematiku jako o professora, a zvláště o chvilky, jež u něho
