Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/176

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
177


bouda dřevěná, dvojitých stěn prkenných, mezi nimiž prostora byla vypěchována a vycpána — jak horlivě tam v orkestru nebo ve sboru vypomáhal, maje v tom své potěšení a věda, že podporuje věc dobrou a vlastenskou! A když ho po představení vzali s sebou do nedaleké hospody, také se nebránil. Režisér Höpfler, duše všech českých představení, si ho oblíbil, i Antony, vlastenecký herec, i kollega jeho Zappe; v jejich společnosti seznámil se s kandidátem učitelství Majoberem, nadšeným pernikářem Melezínkem, jenž skládal o slavnostech divadelních příležitostné „básně“ a rád je ve společnosti přednášel. Někdy mezi ně přišel měšťan Prokop Šedivý, někdy Tandler. Václav Tham byl po každé v té společnosti. Často se zpívalo, a tu míval Věk důležité místo; všichni ho rádi poslouchali a zvláště Melezínek ho přes tu chvíli zatahal za rukáv nebo za šos, pobízeje ho, aby zazpíval. V té společnosti také vystoupil Věk poprvé jako skladatel na veřejnost.

Chtěltě jednou její hlas a mínění slyšeti i zároveň Thamovi učiniti potěšení. Složil nápěv na jednu báseň z jeho sbírky před pěti lety vydané[1] a když večera nejblíže příštího jejich společnost se rozjařila a rozezpívala, tu Věk, nečekaje ani na vyzvání a pobídky Melezínkovy, vyžádal si ticho a spustil Thamovu zpracovanou píseň:

„Já jsem si již umínil
v hospodě zemříti.
Při mé smrti u huby
musím víno míti,
by řekli, kdyby měli andělé přijíti:
‚Bože, tomu pijáku, rač milostiv býti!‘“


  1. Památné v dějinách českého básnictví „Básně v řeči vázané“ 1783, 2. vyd. 1812.