Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/169

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
170


A Lotty tiše pěla:

Cítíš, jak skáče tu?
Zdráv budeš hned —

Znal text italský ze zkoušek, rozuměl, co vše to znamená. A kdyby byl nerozuměl, byl by vždycky udělal, co teď udělal. V tom ohni klonil se níže k Lotce a ruka jeho osmělivši se tiskla jí v pasu poblíže místa, o němž pěla, opakujíc vábně, tiše, jako ve sladké mdlobě, obracejíc k němu tvář svou:

Cítíš, jak skáče tu?
Zdráv budeš hned —

A ten úsměv její při tom! Hlava se mladému filosofovi zatočila, chvěl se mocně a neohlížeje se, nevěda o světě, sklonil se rychle k těm pějícím, usmívajícím se ústům, aby přitiskl na ně své žhavé rety — Ale juž se vzpřímil jako prut, jak v ten okamžik ozval se Lotčin výkřik.

Vykřikla, ruku jeho odstrčila od místa, „kde skrývala zázračný lék.“ Odtrhla se od něho a — dala se do smíchu. Smála se dlouho, vesele, bujně, škodolibě. —

Věk byl, jako když do něho udeří. První pomyšlení jeho bylo, aby utekl. Ale zůstal, a stál nehnutě jako sloup v rozpacích, a Lotka se mu smála. Styděl se a měl zlost. Kdyby se nebyla smála, byl by se lekl a snad odprošoval. Ale její smích ho připamatoval, že hrála komedii.

„Nu, teď se náš Don Juan nebál, že nás zavolají k výstupu?“ otázala se Lotka za smíchu.

Ah! Teď se mu teprve vyjasnilo! Mstí se mu, že on jí u zkoušky tam za kulisami nechtěl rozuměti.

Neřekl nic a jen se rozhlížel, kde jsou.