Také její lichotný, tichý zpěv, jemuž buď naslouchal, nebo k němu přizvukoval, zmohl mnoho a nedal, aby se tak pamatoval, jako při zkouškách.
A noc a samota, neobyčejná chvíle a situace, v jaké byl mladý filosof poprvé, účinkovaly také na jeho smysly.
A tak už pak ani nedbal, kudy jdou, a s rozkoší jakousi naslouchal, ana Lotka polonahlas zpívala Zerlininu arii, kterou juž za zkoušek nadšeně chválila. Zpívala tlumeně, sladkou italštinou o léku divné síly, jejž svému milému radila:
Tajemství žádné —
chutná až sládne.
Doktorům lék ten
přec není znám.
Vzhlédnuvši vábně Věkovi do tváře, dále si jako pro sebe pozvukovala:
Hojí vše jemně,
pojď jenom ke mně,
já ti ho a k němu —
Tu jako by si šátek upravujíc umlkla, a usmála se a usmívala se a nic neříkala, když Věk se k ní naklonil a řekl: „Nuže? — A co dále?“
Cítil, že se třese, že divná zimnice se ho zmocnila. Jakkoliv se nejprve bál a ostýchal, chopil se Lottiny ruky. A ona ji pryč nevztáhla, neodstrčila ho, jak se obával, a místo odpovědi, dále si popěvovala:
A kde že skrývám
zázračný med?
Ani si nevšiml, jak její ruka, již držel pod šátkem, se teď divně hnula; ucítil však, že ruka jeho spočinula na jejím pasu.
