Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/167

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
168


hvězdy a vzduch vlhký a dosti sychravý. Ale mladí lidé nedbali a necítili. Věk nadšen, rozradován dílem Mozartovým těšil se nad to na osvětlenou jizbu u Butteauových, že si tam zasedne poblíže Pauly, že se jí zeptá, jak se jí opera líbila. Kdyby se také mohl zeptati, zdaliž i ona si tam na něj vzpomněla! A vedle její svižná sestřice, již nejednou v duchu pojmenoval, že je jako hadova panenka, sama ho teď vedla.

Nic se na cestu neohlížel. V duchu byl daleko napřed, a při tom naslouchal smíchu rozveselené Lotky, jež se smála té bludné cestě (neboť dostali se do uliček u Staroměstského náměstí) a tu zase tmě, a aby se na ni podíval, vidí-li jí do očí. Musil se nachýliti a pohlédnouti do tváře šátkem vroubené, jež připadala v tu chvíli nějak pobledlou, ale milou, vábnou a jež se na něj usmívala, jak i za hustého šera poznal.

A v tom ho zase škádlila, jaký je Don Juan, že ji unesl, a juž zase polonahlas pozvukovala si tu menuet, tu Zerlininu líbeznou arii, kterou odprošuje Masetta a dobývá si jeho lásky a odpuštění.

Věk jí rád naslouchal a tiše také přizvukoval; tak kráčeli těsně vedle sebe tmavými ulicemi a uličkami. On sám chtěl se pak poohlédnouti, míně, že si nějak zašli, ale Lotty se mu dala do smíchu, že se bojí, že je pěkný rytíř, jen aby se nebál, že se ho sama zastane.

V tom ucítil, jak se k němu přitiskla, a spatřil, jak vzhlédnuvši k němu upírá na něj usmívající se oči. Vypadala pěkně, cítil její rámě ve svém a bok její na svém. Krev prve juž rozjařená rozněcovala se mu živěji a rozehrávala se a jistě ji nekonejšily ani Lottiny pohledy, ani lahodný, čím dále tím více tlumený smích, i hovor přerývaný zápalným vzrušením.