Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/170

From Wikizdroje
Jump to navigation Jump to search
Tato stránka nebyla zkontrolována
171


„Hledáte-li cestu domů?“ ptala se ne bez posměchu.

„Vyprovodím vás, dovolíte-li,“ odvětil temně.

„Ó s největší radostí, Done Juane!“

Všecko, každé slovo, každý tón zněly mu jako výsměšek. Kráčel vedle Lotky, ale rámě jí juž nepodal. Hlavu sklopil bezděky a myslil na — Paulu. Byl by sám sebe ztrestal, kdyby mohl. Hluboká lítost ho pojala. Styděl se a mrzel a zlobil sám na sebe, že se tak zapomněl, že se dal tak smysly uchvátiti i lákáním té hadové panenky. Bylo mu, jako by spáchal těžký, smrtelný hřích. Jak vstoupí k Butteauovým, jak před Paulu, jak na ni pohledne? A smí-li tam už vůbec, nebude-li ta ještěrka mlčeti, poví-li, co se teď stalo? Ó, jak ji zná, ona toho nesmlčí!

A on nebude tam směti! A kdyby i nesměl, ale co si Paula pomyslí? Ta! Ta! Zač ho bude míti? A jestliže tak myslila a cítila, jak někdy ve sladké naději počínal věřiti? To tam, všecko pryč! Jak by mohla — — ne, ne!

Čím dále uvažoval, tím vše mu připadalo horší. Ani nevěděl, ani nedbal, že kráčí mlčky vedle Lotky. Ta také nemluvila; jen ho pozorovala, v duchu se mu smějíc a pomýšlejíc, že s ním nic není. Vytrestala ho, jak zasluhoval, ale kdyby byl jen trochu smělý a nedal se hned a naráz zastrašiti a odbyti! Ani nepromluví!

„Jsme doma. — Naši juž budou také doma a čekají na nás, co se nám asi stalo, nebo že jsme zabloudili —“

Všecko to znělo zase výsměšně. Dával jí dobrou noc. Připomenula, že maminka čeká s punčem. — Stála na stupni u dveří, on pak něco níže…

Poděkoval, že juž je pozdě a že mu není dobře. Nevěděl nic lepšího; zasmála se zas a nachylujíc se