Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/152

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
153


jemstvím. A tu juž Lotty, kde se vzala, tu se vzala, jako by juž čekala: prováděla ho, vše mu kolem ukazujíc, se vším ho seznamujíc. Dvakráte se s ní ocitl sám a sám v tajemném zášeří mezi malovanými skalami, houštím a stromy, na něž jen ze strany padal tajemný přísvit.

Lotka stanula tu vykládajíc těsně vedle něho, ale pak náhle umlkla u svém výkladu. Jak na ni filosof pohledl, setkal se s jejím pohledem; v tom nebylo však obyčejného veselí a čtveráctví. Pohled ten se smál také, ale zářil podivným svitem, smál se vábivě jako její rty, mezi nimiž se probělávaly krásné zuby…

Poprvé, když tak osamotněli, přihnaly se s veselým chechtotem dvě družky Lotčiny, po druhé pak sám Věk zmařil ten okamžik, na nějž Lotty číhala; jsa zaražen, stál chvilku mlčky, pak sebrav se, pravil nejistě, stísněně:

„Panno, nebudou-li nás hledat?“

„Tedy jděte!“ odsekla mu Lotty mrzutě, ano hněvivě. V duchu si pak řekla: „To není z hlouposti, nýbrž zúmyslně. Ale počkej!“


XVI.
Když Don Juan v Praze poprvé byl provozován.

Věk se vrátil domů nespokojen a dlouho myslil na Lotku. Nač se tak k němu měla, nač se tak těsně vedle něho stavěla v tom zákoutí a cože mu tak do očí hleděla? A jak se pak rázem změnila a se rozhněvala, když ji vyrušil svou poznámkou! Hněvá se. Nechť! Bude snad před ní pokoj o představení. Nyní teprve připadalo mu obtížno účinkovati při něm. Jak