Student se začervenal a neodpověděv na to pokračoval: „Nestydím se za to, že jsem byl v rozpacích. Byl to Mozart —“
„Nu a jak?“ ptala se Bettina.
„Štěstí mé bylo, že páni mu na vysvětlenou všechno pověděli a pak mne představil, totiž pan Praupner. ‚To se těším,‘ pravil pak Mozart; podíval se na mne, laskavě se usmál a řekl: ‚Jen se nebojte, mladý příteli, a chutě do toho.‘ A tak jsem začal; kapelník mne doprovázel a já zpíval před Praupnerem a — Mozartem“.
„A šlo to výborně, neboť vás přijali,“ vpadla paní Butteauová.
„Byli spokojeni,“ řekl Věk skromně, „a pak už jsem nemohl odříci. To mně jediné při tom je náhradou a těší mne, že jsem se setkal s Mozartem a že na mne promluvil.“
Tu upřel Věk pohled na Paulu, chtěje jí říci, že mu to je náhradou za to, že nepůjde do divadla a nebude jí na blízku.
„A pak, co pak, když jste přezpíval?“ ptala se zvědavá žabka Bettina.
„Byl engažován,“ odvětila vesele Lotty. „Však byste mohl s námi zůstati! Což by se vám u divadla nelíbilo?“
„Ó, líbilo, ale —“
„Jaké ale — možná, že vás tam štěstí —“
„Ale Lotty,“ kárala paní Butteauová, „co to mluvíš! Pan Věk má jinou budoucnost. — A od Praupnera kam jste šli?“
„Mozart tam zůstal s kapelníkem, a já šel rovnou cestou sem —“ odvětil Věk.
To však nepověděl, že jak přezpíval, Mozart ho pochválil, a že kapelník vytáhnuv dvacetník, dal ho Věkovi řka, to že je závdavek, aby mu zpěvavý ptá-
